Velbloudy znám jen z cirkusu nebo ze ZOO, ale že se na nich někdy svezu, by mě nikdy nenapadlo.
Přihodilo se to tak, že kamarád cyklista má zase kamarádku Žanetu, která jen tak chová dva velbloudy dvouhrbé. A tak vznikl nápad dojet za velbloudy na kolech a svézt se na nich. ...teda na velbloudech.
Musím se přiznat, že ze začátku jsem z nich měla opravdový respekt. Měří přes 2 metry a váží od půl do tři čtvrtě tuny, což není málo. Navíc jsem vůbec netušila, co od nich čekat.
Nejprve proběhlo česání srsti, protože velbloudi jsou v období línání, poté už se sedlalo. Na jízdu samotnou jsme používali jen staršího a klidnějšího Mohameda. Druhý - ještě puberťák - Šajtan potřebuje trošku dospět, takže sedlo sice dostal, ale protože je to ještě takové mladé trdlo, nikdo by se na něj zatím neodvážil nasednout.
Jeden bez druhého ale neudělají krok, takže zatímco Mohamed byl veden, Šajtan poskakoval kolem, ale víceméně se držel skupiny.
Naše skupina obsahující čtyři cyklisty, chovatelku a další známé čítala 9 lidí. Vyrazili jsme přes pole a louky k jednomu penzionu za humny, asi 6 km od farmy.
Na Mohamedovi jsme se střídali. Přece jen jsem se neodvážila být první, protože nás chovatelka upozornila, že se občas splaší, proto je také velbloud s jezdcem veden na otěžích, aby se dal zkrátka snadněji udržet na uzdě.
Na mě přišla řada až cestou zpět od penzionu, ve kterém jsme si dali občerstvení a pivko. Někdo zaparkuje u hospody auto nebo kolo, my jsme zaparkovali velbloudy na louku za penzionem. A přestože se říká, že je někdo žíznivý jako velbloud, oni nedostali k pití nic, zato my se napojili dostatečně, protože celý den pařilo slunko. Velbloudi prý tolik pít nemusí, ale když na to přijde, vypijí spoustu litrů najednou.
Na velblouda se nasedá tak, že si nejdříve lehne, vlastně klekne na všechny čtyři. Poté se jezdci změří třmeny, aby mohl mít propnuté nohy. Je třeba je mít patami dolů a nekopat velblouda do žeber jako se to dělá u koní. Jezdec se musí hodně zaklonit, protože se velbloud zvedá nejprve na zadní a pak na přední nohy. Dost to cukne, takže je třeba se dobře držet rukama za popruh u sedla. Trochu jsem se obávala výšky, občas trpím závratěmi, ale naštěstí nic takového nepřichází.
Sedlo je hodně pohodlné, výhled z hřebu velblouda je skvělej. Po chvíli si zvykám na jeho kolébavou chůzi a přichází euforie z jízdy. Hladím velbloudí hrb přede mnou. Má velmi hustou jemnou srst, dá se prý zpracovat jako srst ovčí. Na dotyk je to zkrátka plyšák.
Jízdu na velbloudovi jsme nakonec všichni přežili ve zdraví. Takže třeba zase někdy příště!
